Jontes blog

Česká fotbalová reprezentace je již dlouhou dobu synonymem pro kvalitu, což jsme ostatně dokázali na předešlém EURU, kde náš tým skončil na skvělém 3. místě. Tento ročník možná nejkvalitnější národnostní fotbalové soutěže měl být důstojným završením celé jedné éry českého fotbalu. Jan Koller, střelec 55 branek, a trenér Karle Bruckner již před začátkem finálového turnaje oznámili, že po EURU končí. Bohužel se to tak úplně nepovedlo…

Kvalifikaci jsme zvládli a ve skupině jsme měli Portugalsko, Turecko a domácí Švýcarsko. Od počátku jsme byli jasnými favority a kandidáty na postup ze skupiny. Ovšem už první zápas se Švýcarskem napověděl, že to nebude jednoduché. Sice jsme vyhráli 1:0, ale přesvědčivý výkon to rozhodně nebyl. Poté přišla očekávaná prohra s Portugalskem v poměru 1:3. Pro postoupení do čtvrtfinále jsme tudíž museli s Tureckem vyhrát nebo alespoň remizovat (v tomto případě by následoval penalty).

V neděli 15. června 2008 přišel ten osudový den. Prvním třiceti minutám hry jsme jasně dominovali a když dal Dino ve 34. minutě svůj jubilejní 55. gól, zdálo se vše rozhodnuto. Počkal jsem do konce poločasu a poté, jsouc si jistý, že to máme v kapse, jsem si šel něco přečíst na internet. Tu dobu se ale na hřišti už odehrávalo drama. Začalo totiž pršet a ještě k tomu se Turci dostali k náporu.

To naše fotbalisty evidentně zaskočilo, takže se trochu stáhli. Pak se ovšem dostal Dino do druhé jasné šance, kterou ale trestuhodně neproměnil. Za několik sekund nám to vynahradil Jaroslav Plašil, který po skvělém centru Sionka zvýšil na 2:0. To jsem slyšel řev z obýváku, běžel se podívat na ten krásný gól, a byl si jistý, že postoupíme. Avšak turecký nápor se stupňoval a vyvrcholil v 75. minutě, kdy jsme dostali gól. NA to jsem se tedy přiběhl také podívat, ale ještě mne to neznepokojilo. To jsem ovšem netušil, že 3 minuty před koncem udělá náš brankář Čech kardinální chybu, když mu při výskoku prolétne míč mezi rukavicemi a přistane přímo před Nihata Kahveciho, který bez problémů zakončí do brány. To jsem už začal být nervózní, přeci jen penaltový rozstřel je ošemetná záležitost a jeho výsledek je nejistý. Avšak chvíli poté stejný hráč dostal přihrávku, díky naprostému kolapsu naší obrany, a z velkého vápna zatočil míč přesně pod břevno. To už byly všechny naše naděje ztraceny, protože do konce zápasu zbývalo jen pár vteřin. Po našem posledním útoku sice ještě došlo k vyloučení brankáře Demirela, když strčil do Dina, ale zápas jsme prostě prohráli 2:3.

Nevím, jak popsat pocity, které jsem po tomto zápase měl. Dostat za 15 minut 3 góly se povede jen málokomu. Ano, můžeme to svést na déšť, únavu hráčů či cokoliv jiného, ale to na výsledku nic nezmění. Prostě jsme to zvorali. Čechovi nenadávejte, obránci měli ty horkokrevné Turky prostě ubránit. Podle mě to je jedna z největších národních katastrof posledních let a ještě dlouho nás bude strašit. Dino i trenér odcházejí de facto poražení, i když předešlé úspěchy jim nikdo nevezme. A to jsme měli toto mistrovství podle švýcarské banky UBS vyhrát, nebo skončit druzí. Osud je hold nevyzpytatelný.