Jontes blog

Na kole snad umí jezdit každý. Děti, teenageři, lidé středního věku i senioři si užívají tohoto skvělého sportu. Vždyť je to tak snadné – vytáhnout kolo z garáže, nasednout a jet. Na světě není oblíbenějšího dopravního prostředku nežli kola. A proto v Číně stejně jako v Nizozemsku jezdí na kolech velká část obyvatel. Ale není jezdění na kole jako ježdění na kole. Důležité je totiž, kde jezdíte. A Jan Kopka jezdí všude možně, jen ne po silnici.

Slyšeli jste někdy o Crocodile trophy nebo o závodu Iditarod Bike Invitational? Pokud ne, tak vězte, že to jsou extrémní cyklistické závody v těch nejšílenějších podmínkách, jaké si dokážete představit, a náš reprezentant Kopka oba dva dojel. A právě o tom druhém závodu bude dnešní, trochu delší, článek (v .txt souboru má 13 KB). Závod se v koná každý rok, ale ten, kterého se Kopka účastnil, se konal v roce 2007 od 24. února do 19. března.

Historie a teorie

Aljaška – bývalé ruské území, které nyní vlastní USA. Na začátku 20. st. tam proběhla zlatá horečka, stovky lidí tam přijeli za vidinou zisku toho lesklého kovu. Ale většina se jich nikdy nevrátila zpět. A proč to? V zimě totiž teplota na území Aljašky dosahuje až –40°, počasí se neustále mění a navíc vás tam může napadnout krvelačný sob. A teď si představte, že se máte dostat z jednoho břehu na druhý, a ještě k tomu na kole, lyžích nebo dokonce pěšky.

Týden po těchto dobrodruzích startují další účastníci a to psí spřežení – závod Iditarod (přesněji Iditarod Trail Sled Dog Race ) se totiž týká hlavně jich. Okolo tohoto prý nejtěžšího závodu psích spřežení na světě se totiž točí milióny dolarů a má o dost lepší podporu během celé cesty.

A jak to všechno vím? Jan Kopka totiž zavítal 9.4. do Brna, aby v kině Art promítl nějaké fotky a hlavně k nim něco řekl. V ten krásný středeční podvečer se před kinem a v něm sešlo přes 150 lidí, což mě opravdu udivilo, protože vstupenka stála celých 100 Kč. A jedním z těch šťastlivců jsem byl i já.

Tak abych už zbytečně nechodil okolo horké kaše, níže vám předkládám nějaké zajímavosti, které tam zazněly. Informací bylo velké množství, takže jsou roztříděny do několika kapitol. A první je

Prostředí

= Závod vede z Anchorage do Nome, má 1800 km, a je téměř bez podpory. Závodníky sice po přijetí uvítá organizátor ve své chalupě, všichni se tam mohou najíst a odpočinout si, ale také si musí připravit balíčky, které budou poslány poštou do těch asi 10 vesnic, které po cestě jsou. Pak se o ně už nikdo moc nestará, tedy až na obyvatele těch vesniček, samozřejmě.

= Existuje i kratší verze závodu, která měří „jen“ 650 km. Mnozí s těch 35 účastníků jeli jen tuto trať. Rekord byl 3 dny 4 hodiny vytvořený americkým jezdcem, který prý za celou dobu spal jenom 5 hodin.

= Počasí se velmi rychle mění a někdy řádí dlouhé sněhové bouře, které odříznou vesnici od letadel třeba i na 1 měsíc. Teploty až –40° ještě snižuje rychle vanoucí vítr, který vám může připravit klidně i –60°.

= Jedním z hlavních úkolů všech závodníků je neztratit se a jít správnou cestou. To se sice může zdát snadné, ale někdy (třeba když nasněží) nejsou od skútrů projeté žádné stopy a protože samotná cesta jako taková vlastně neexistuje (v létě je to jen velká planina) a žádná pořádná mapa této oblasti dosud nebyla vyrobena, tak to může být opravdu velký problém.

= Při bivakování v holé krajině je nejhorší vstávání – tělo totiž vyleze ze spacáku, ve kterém je kolem 20°, do prostředí s teplotou třeba i –40°, takže musí překonat teplotní šok 60°, což se ihned projeví na ztuhlosti a vše vám trvá mnohem déle.

= A jednu důležité pravidlo: neustále se pohybovat. Pokud totiž byť jen na pár vteřin slezete z kola, ihned se začnete podchlazovat a vaše tělesná teplota rychle klesá.

= Trasa závodu překonává podhůří nejvyšší aljašské hory. A tam se také vyskytl první vážnější problém. Průsmyk Rainy Pass, kudy se normálně jde, totiž byl zrovna v tento čas velmi nebezpečný a proto závodníci museli jít jinou, neznačenou a dá se říci neznámou cestou, a to přes Hell's Gate (super název na uklidnění, že?).

= Nejnebezpečnější zvířata jsou překvapivě losi (nebo sobi, nevzpomínám si přesně). Vypadají sice hloupě a krotce, ale takový sob je větší a těžší než jelen a naprosto bezdůvodně na vás zaútočí, hned jak vás spatří. Mechanizmus jeho agresivního chování nebyl dosud prozkoumán a obrana před útokem neexistuje vlastně žádná – v případě setkání vás asi zabije. To se stalo jedné běžkyni na lyžích a nebyl to věru hezký pohled – zbyla po ní jen krvavá čmouha na jinak bílém sněhu.

= Vlci, větší než jak je známe od nás, jsou ovšem neškodní – na člověka zásadně neútočí. Ale v noci vás budou sledovat a uvidíte jejich červené oči, což je pochopitelně docela nepříjemné.

= Hrozí tu velké nebezpečí propadnutí se do vody – ta totiž není všude zamrzlá, nebo je málo. A když nasněží, tak se tyto místa stanou jakoby bezpečnými, ale když tam náhodou vkročíte, tak se propadnete a to je velmi vážné, protože mokré oblečení na vás do několika minut zmrzne a utvoří tak ledový krunýř, který vás za chvíli „uchladí“ k smrti.

= Nejhorší úsek byl ten přes zamrzlé Beringovo moře – 110 km holé pláně, kde vás vítr sráží s kola a rychlost postupu je téměř nulová. Jedno zaváhání, a máte vážné problémy. Bivakovat se v takovýchto podmínkách nedá, než byste vše rozbalili, tak zmrznete nebo vám to odnese vítr. Když se navíc přidá efekt tzv. pozemní sněhové bouře, kdy se vám zdá, jakoby se země pohybovala (protože je celá zakryta letícím sněhem), a ztrácíte stabilitu, protože nemáte žádný záchytný bod, na který se můžete dívat, je to opravdové peklo.

Vybavení

= Závodníci na kolech musí vážit co nejméně, aby se nebořili do sněhu. Takže přímo s sebou vezou jen to nejnutnější k přežití: pár ponožek, tričko, čelovka, GPS přístroj, jídlo na 3 dny (3 sáčky sucharů), věci pro kolo (4 gumy, pumpička, nějaké součástky), láhev na vodu a hlavně spacák a karimatku + nějaké další věci.

= Kola se používají speciální, vyztužená, se širšími pneumatikami. Američané měli ještě k dispozici ultraširoké pneumatiky, které lépe jezdí v hlubším sněhu.

= Kopka na sobě měl i při –40° poměrně málo oblečení a to proto, aby se nepotil. Je lepší, když vám je trochu zima, než když vámi vyloučený pot v tričku ztuhnu a tím vás potom ochlazuje. Jeho výbava byla tedy takováto: 2 funkční trika, 1 softshellovou a 1 goretexovou bundu a na nohách softshelové kalhoty. Při bivakování používal lehkou péřovku. Vše bylo od firmy Tilak, jednoho z kopkových sponzorů.

= Vážným problémem jsou omrzliny, takže je nutná neoprénová maska nebo kukla. S těmi je ovšem potíž, protože vámi vydechovaný vzduch na těch tkaninách ihned kondenzuje, ochranu pokrývá ledová vrstva a ta se vám ještě lepí na tvář. Po mnoha dnech tápání a bolesti se od místních lovců dozvěděl, že nejlepší je polepit si ohrožená místa tou černou lepící páskou („duck tape“). A opravdu to pomohlo, akorát to sundávání nebylo nic moc.

= Vše, co nesmí zmrznout, tedy elektronické přístroje a voda, se musí nosit blízko u těla. To znamená, že například jídlo zmrzne na kost a dá se jen krájet nožem či lámat. Takže na domácí řízek od maminky raději zapomeňte :).

= Věřte nevěřte, všichni závodníci měli s sebou fotoaparát. Ale pozor, zastánci analogu brzděte! Měli totiž digitální, protože jsou prý spolehlivější. Pohon obstarávaly 2 tužkové baterie lithiové typu, které sice stojí několikanásobně více než normální (např. alkalické), ale v mrazech podávají nejlepší výkony.

Video z úvodu perzentace

A abyste si dovedli lépe představit, jak to promítání vypadalo, tak jsem svým digitálním fotoaparátem Canon Ixus nahrál něco přes minutu a půl dlouhý záběr. Snad mě Kopka nezažaluje :).

Lidé a stavby

= Kromě několika větších vesnic je většina „checkpointů“ složena jen s 1 srubu a malých kůlen nebo i jen stanů. Najdete tu také opuštěné příbytky lovců, kteří sem jezdí jen na pár měsíců v létě a to s celou rodinou. Ty domečky nejsou zamčené, a to proto, aby je mohl kdokoli použít. Je v nich dokonce nachystané dřevo, aby stačilo jen škrtnout zápalkou a trocha jídla. Ve stejném stavu ovšem musíte to místo opustit.

= Stojí tady (či spíše chátrá) také několik ghostownů, tzn. „duchových měst“, což jsou většinou stavení v různém stádiu rozkladu a není radno se v nich zdržovat. Zůstaly tu po těch zlatokopech a od té doby se o ně nikdo nestará.

= Kulturní a společenské centrum vesnic jsou školy, které mají veškeré moderní vybavení (počítače, připojení k Internetu, knihovna). A teď se podržte – i devítiletí školáci jezdí do školy na normálních sněžných skútrech! Tomu říkám servis :).

= Místní lidé jsou velmi přátelští a pohostinní, což Kopka možná až moc zdůrazňoval. Jasně, oproti Čechům je to sakra rozdíl, ale kdybych žil 1000 km od nejbližší prodejny Sony, tak bych byl asi také takto laskavý :). Také jim záviděl čistotu a jednoduchost jejich života – neznají stres ani jiné globální problémy. A prý ani nechodí do práce!

Příhody

= Během závodu málem došlo k jednomu úmrtí – nějaký běžec (nepamatuji si odkud) se až po ramena propadl do vody. Ihned sice vyskočil ven, ale už se smiřoval s tím, že zemře, a jen pískal na píšťalku. A stala se neuvěřitelná věc – jen několik desítek vteřin za ním šel jeden Španěl, záchranář v Pyrenejích a ten ho zachránil – dal mu své oblečení a spacák, uvařil čaj a téměř bez prostředků se vydal pro pomoc. Kdyby se mu něco stalo, tak by tudíž zemřeli oba. Naštěstí vše dobře dopadlo. Španěl došel zdárně na nejbližší srub, předal organizátorovi GPS souřadnice toho zraněného a ten sedl na sněžný skútr a nebohého utopence přivezl do bezpečí.

= Toto vše by se ale nestalo nebýt toho, že ten Španěl, který se stal hrdinou měsíce, měl nehodu a nemohl tak jít rychleji. Chodci navyklý těmto extrémním závodům totiž dokáží spát při chůzi – prostě vypnou hlavu, ale nohy jim jdou dál. Jendou v noci přesně tohle Španěl udělal a v pohodě si spa-šel, ale v jednu chvíli do něj narazilo psí spřežení, jehož řidič také spal. To ovšem Španěla zachránilo, protože mashér (tak se říká řidičům psích spřežení) mu oznámil, že jde špatně a navedl ho na správnou cestu. Španělovi se při tom nárazu ale zlomila nějaké kůstka v kotníku, takže ho to dost bolelo a šel o hodně pomaleji. A proto potkal toho ubohého utopence a oba dva potom šťastně odjeli domů.

= Celým závodem se prolíná příběh Japonce jménem Masaru. Již na začátku vzbudil obdiv – jeho kolo totiž bylo ryze letní, možná stejné jako máte vy. A s balením se taky nepáral – jednoduše přivázal batoh dozadu, spacák dopředu kola. Profíci mu nedávali šanci dále než do finiše kratšího závodu a Kopka ani nevěřil, že se dostane až tam. Masaru se navíc pořád smál, což u mnohých vzbuzovalo údiv. Ovšem jednou jedinkrát mu úsměv ze tváře zmizel a to když mu Kopka vypustil kola, aby na sněhu mohl aspoň trošku jezdit. Jak ho totiž viděl před sebou, tak sebou doslova zmítal ze strany na stranu a pořád padal. Ale hned jak mu to vysvětlil, tak se jeho zář zase rozzářila. Ostatní závodníky také udivilo, že i když všichni svorně přísahali, že ho předjeli, tak v checkpointech byl vždycky první on. Asi nějaká magie říkal Kopka. A jak to s naším Japoncem nakonec dopadlo? Bohužel poměrně špatně – s těžkými omrzlinami ho nalezlo hlídkové „bush-letadlo“ a Masaru tudíž nedokončil závod. Ale určitě se přitom smál :).

= Kopka měl jen jednu vážnější nehodu a to tu, když se v noci jednou nohou propadl do potoka. On po něm totiž přecházel a když na jeho konci automaticky nadzvedl kolo, aby ho dostal přes břeh, tak se vlivem přidané váhy toho kola trošku propadl. Naštěstí si hned vyměnil ponožku a pokračoval dál. Kdyby zůstal stát, tak má asi vážné omrzliny.

= A když už se Kopka jako pravděpodobný vítěz nacházel 30 km od cíle, tak mu upadla klika. Nějaký šroub se někde po cestě vytratil a klika tam jakž takž držela, až doteď. Už si myslel, že je za 3h v cíli a teď tohle! Tahle malá příhoda ho po tom všem, co zvládl, ale nemohla zlomit, takže zčásti šlapáním jednou nohou a vedením kola dorazil do cíle. Obyvatelé ovšem zažili šok, protože Kopka si tu druhou nohu z ohnul za sedátko, takže to vypadalo, že má jednu nohu a je tudíž handicapovaný. Kopka ale, aby nevyvolával přílišnou senzaci, dal pro jistotu nohu dolů.

Výsledek a závěr

A teď to nejdůležitější: Jan Kopka tento závod vyhrál! V čase 23 dní, 2 hodiny a 42 minut . A to s náskokem 23 h na druhého a zároveň posledního Američana, který jediný další (z celkového počtu 35) úspěšně dojel do cíle dlouhé trasy.

Na konec se naskytla možnost dotazů a po upozornění správce kinosálu, že za 15 min. začíná film, jsme si mohli koupit knihu nebo plakát, což jsem ale už neudělal, protože prezentace trvala více než 2,5 hodiny a já už spěchal domů. Celkově bylo promítání, i přes některé organizační kiksy, skvělé. Pro ty z vás, kteří se chtějí dozvědět ještě více, tak navrhuji: kupte si knihu ! A nebo se na tento bláznivý závod přihlaste, času je do 22. února příštího roku ještě spousta :).

Pro geeky: Prezentace byla spuštěna ve Windows Media Playeru 9 jako soubor několika desítek titulů (vždy animovaná mapa, fotky a videa s hudbou a poté fotografie s komentářem).

P.S.: Více se dozvíte na ivelo.cz, Alaska Ultra Sport a domovské stránce Jana Kopky.
Fotografie najdete tady.