Jontes blog

Jestli jste si náhodou nevšimli, tak je dnes 2. ledna 2008, což znamená, že tu je nový rok. Většina z vás to ale už jistě ví. A taky jste si mohli povšimnout, že už celé 3 (slovy tři) dny se tu neobjevil nový článek. Nebylo to z důvodu mé lenosti, ale z mnohem výmluvnějšího důvodu – neměl jsem ho jak napsat. Ptáte se jak se to mohlo stát? Ne, nevypadl mi internet.

Oslavoval jsem totiž nový rok v Ostrově. Pokud mi hned chcete nahlásit dvojitou gramatickou chybu, tak jste vedle jak ta nedovařená knedle. Jednalo se totiž o vesnici Ostrov u Macochy. A ne nebyl jsem tam strávit 2 dny v lese za společnosti jemného vánku, hřejivé zimy a studeného jídla. Byl jsem tam slavit!

Jeden spolužák totiž od rodičů vymámil souhlas k využití jejich chalupy jako dočasného bydliště téměř celé naší třídy (přesněji dvaceti čtyř lidí). Jeho rodiče jsou sice velmi liberální, ale určitě to nebylo snadné a tímto mu blahopřeji ke skvělým hereckým schopnostem :).

Nakonec se nás tam takové množství nějak nasoukalo (pořád mi zůstává záhadou jak) a přibližně od 16h odpoledne jsem si začali užívat společnou přítomnost. Ze začátku jsme se jen tak nevinně poflakovali a jedli cukroví, ale sedmá hodina se stala zlomovou! Dveře od garáže se totiž téměř v euforickém oparu otevřely a ven se vyvalily flašky. A v nich Kofola :).

Ne zas tak špatně jsem na tom nebyli, takže to byly tekutiny s trošku vyšším obsahem alkoholu než 0,0%. Nebudu je tady vyjmenovávat, ale šlo o věru roztodivné společenstvo (což se mi později stalo osudným). Jak se první lahvinka otevřela, většina lidí se najednou koncentrovala v té vyvolené místnosti a zábava se trochu rozproudila.

Tou dobou se už dávno z audiosoustavy linul zvuk někdy více, někdy méně uchu lahodících zvuků. Avšak netancoval téměř nikdo. Důvod to mělo jediný – nikdo netancoval. A to protože nikdo netančí rád, když nikdo netančí, z čehož plyne, že tu máme docela slušný začarovaný kruh. S přibývající dobou se ale na parket odvažovalo čím dál tím víc lidí, ale nikdy se vytíženost tančírny nedostala přes kritickou mez. Nejblíže tomu ale bylo, když se jeden žák pokoušel o profesionální striptýz. Dokonalé to sice nebylo, ale děvčata si aspoň zavzdechala a my ostatní aspoň od srdce zasmáli :).

Jak se blížila půlnoc (což se mimochodem dělo velice pomalu), obsah ethanolu pomalu, ale jistě stoupal a u jednoho žáku dokonce vystoupal až do nebeských výšin. Hudba pořád hrála, chlebíčky a brambory se jedly a záchod nebyl kupodivu neustále obsazen. Když bylo za 15min 24h, zapnuli jsem si Novu a s pochopením koukali na Gotta, Vondráčkovou a Mareše, jak se vydělávají na živobytí.

Za chvíli nás to ale už přestalo bavit a proto jsme se se skleničkami a šampáni přesunuli ven. Někteří si neprozřetelně vzali přezůvky a později toho těžce litovali. Já jsem mezi nimi samozřejmě nebyl, vždyť si vážím svých nohou! Po společném odhekání číselné řady složené z číslic 10 až 1 jsme se hbitě rozběhli na místní náměstí, kde už místní domorodci pálili rachejtle a házeli petardy.

Zviklaní mocným panem Alkoholem a opojení živelnou dámou Nadšení se jali změnit umístění některých zapálených trhavin do naší blízkosti, což jsem všichni nelibě nesli a zvažovali krvavou odplatu ve formě použití fyzikálního zákona akce a reakce. Na(ne)štěstí k ničemu nedošlo, takže jsem se potom spořádaně odebrali zpět do domu a v posvátné úctě obvolali či obeseseeskovali všechny známé i neznámé.

A až potom začalo pořádná sranda. Jedna zarytá abstinentka si dala trochu nějaké míchanice a prý jí to chutnalo. Naše shromáždění sice ještě pořád mělo 3 krystalizační centra, ale to se pomalu měnilo na 2 a později na jediné, všeobjímající a skvělé jedno. Na parketu sice stále nebylo plno, ale to už jsem si dokonce i já osmělil a pořádně to roztočil :).

V ten čas se už zásoby tekutin pomalu, ale jistě krátily a všichni už měli poněkud nadmíru. A pak se to stalo! Zničehonic se vynořila láhev vodky! Bez klepání, bez souhlasu si vstoupila do mého života. Já na ty „hardcore drinks“ moc nejsem, ale tomu se prostě nedalo odolat. Ještě s jedním žákem jsem se tedy jali tuto „dobró vodo“ konzumovat. Ani jsem se nenadáli a čtvrtlitr byl pryč.

A potom mě napadl ten debilní nápad. Proč ji pít samotnou, když se hned vedle ní váli Cola, tequila, absinth a víno? Naprosto nelogicky jsem se tedy rozhodl tyto nápoje smíchat a výsledek nezklamal. Radím vám, nedělejte to. Zpočátku bylo vše dobré, zašel jsem ještě na pár tanečních seancí (na You touch my tralala už nadosmrti nezapomenu) a prý jsem jedné žákyni nabízel svůj na kamnech již roztátý jogurt, z čehož prý vyvodila, že jsem už trochu mimo.

Pak přišla poslední tequila a já si řekl dost. Už jdu spát. Zítra vstávám. Brzo. Nebudu moc spát. Tak jsem si ani nečistil zuby, dokonce se ani nepřevlíkl, v rychlosti vytáhl spacák z baťohu a údajně neusnul. To já totiž už nevím, protože si to prostě nepamatuji, 20 panáků asi udělalo své. Prý se pak ještě něco dělo (zhasínání, rožínání, chození), ale to mi bylo v tu dobu srdečně jedno.

Já jsem totiž měl problémy se svým zažíváním. Ty bonbóny vexta udělaly své a nemilosrdně se draly ven z mého žaludku. To jsem už ale byl naštěstí úplně out, takže jsem byl v poho. Ráno mně přivítal netlumený hovor poukazující na prostor napravo do mé hlavy, které byl vyplněn mírně se vzdouvajícím kopečkem nevalné barvy. Hádejte co ty bylo? Ne, složené tričko to opravdu nebylo.

Tak jsem raději rychle vstal, seběhl dolů, vyčistil se, vysál čaj, šel si pro baťoh, vyčistil ten prostor, oblékl se, nasadil si boty a vyšel vstříc chladnému ránu. Cestou mě (na)neštěstí doprovázela jedna jinak velmi milá, ale dnes naprosto nepatřičná žačka, která se se mnou neustále snažila zapříst hovor, což mi tehdy přinejmenším nelichotilo.

Překvapivě jsme bezpečně dorazili na určenou autobusovou zastávku, počkali na ten chrčící vehikl, jeli, vystoupili, nasedli, jeli a na brněnském nádraží úspěšně vystoupili. Kupodivu jsem ještě stihl autobus ve 12:08 a o půl jedné slavnostně dorazil domů. Měl jsem to za sebou.

Jestli jste se dočetli až sem, smekám před vámi! Já bych to asi nedokázal. A jaké poučení z toho pro mě vyplynulo?