Jontes blog

Toto není začátek nějaké surrealistické básně pomateného studenta, ale přibližný sled událostí mého čtvrtečního dne s datem 6. prosince. Ten začal naprosto normálně. Autobus jsem stihl, v dějáku jsem nebyl zkoušený, v IVT jsme nepsali pésemku (teď děláme Word 2000), v matice jsme bohužel nedostali opravené čtvrtletní písemky, ve fyzice byla sranda jako vždy. Až v němčině se stereotyp narušil – náš p.prof. Šturma si vzal volno na umývání oken, takže jsme se šli dívat na soutěž ve skoku vysokém.

Jako první soutěžily holky (přednost platí i ve sportu) a našim dvěma se docela dařilo. Tereza i Denisa skočily základní výšku 115 cm a dál pokračovaly poměrně úspěšně. Zastavila je až laťka ve výšce 125 cm (nevím přesně). Poté jsem šel na oběd a po něm na internet. Před začátkem další hodiny jsem se šel zase podívat do tělocvičny, kde nám Michal sdělil, že tu můžeme i na angličtinu. A tak jsem mohl shlédnout soutěž chlapců. Měli jsem tam 3 zástupce – Víťu, Adama a Filipa. Oba tři, stejně jako předtím naše závodnice, skočili základ. Další postup ale nebyl vůbec hladký – A a F vypadli asi na výšce 145 a V na 148.

Pak jsme mohli sledovat zápolení ostatních borců. Boj to byl opravdu velký, každý se snažil. Atmosféra byla hustá a to asi naše závodníky vybičovalo k takovýmto výkonům. Nakonec zbyli jen dva a laťka ve výšce 162 cm. Po prvním i druhém neúspěšném pokusu se zdálo, že finále skončí nerozhodně. Ale první z dvojice, 190 cm vysoký basketbalista, to na třetí pokus dokázal a druhý, trochu menší fotbalista, už ne. Poté se tělocvičnou ozval ohlušující potlesk a všichni jsem se hrnuli ven.

Hodina hudební výchovy byla také netypická. První hodinu jsem typicky zpívali. Potom, jako vždy, p.prof. Tomanová odešla do sboru a my jsem se dívali na video se jménem What is a sonata form?. Bylo to docela zajímavé a tak jsme se ani nestačili divit, a byl tu konec hodiny – 16:10. Bylo to poprvé za celý rok, co jsem zůstali tak dlouho.

Celý udivený jsem se poté rozeběhl svižným krokem do knihovny Jiřího Mahena, abych tam vrátil jednu anglickou knihu surfing, kterou jsem bohužel nepřečetl. Už na začátku mě do uší praštil zvuk dunících beatů a křik teeangerů. Už jsem si myslel, že si někdo zase pouští nahlas muziku, ale kupodivu tomu tak nebylo. Při rychlé cestě do knihovny jsem totiž zahlédl pódium tyčící se v horní části náměstí. Ale na ty hopery jsem se šel podívat až poté, co jsem úspěšně vrátil tu knížku. A v knihovně také bylo něco zvláštního – nestál tam strážce. Že by si odskočil na záchod?

Po cestě zpět jsem zhlédl průměrné vystoupení mladé taneční skupiny, neúspěšně hledal žebrající paní, která předtím seděla u Levných knih a dal si párek in roll. Cesta do kolové proběhla v pořádku, tedy až do zastávky Poříčí a Křížkovského. Na první jmenované přistoupili dva malí kluci – jeden asi tak 6-ti letý a druhý 10-ti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nejeli sami. Asi se v městě vyznají…

Ovšem nemilé překvapení mě čekalo na Křížkovského. Přistoupili dva revizoři a menší z nich se jal kontrolovat moji část vozu. Na mě samozřejmě také došlo a tak jsem suverénně vytáhl šalinkartu (pro nebrňáky: předplatní jízdenku). Revizor se na ni pozorně zadíval a sdělil mi krutou pravdu – před čtyřmi dny mi vypršel čtvrtletní kupón! Byl jsem v šoku. Jak se něco takového mohlo stát? Copak nejsem ten nejpořádnější pasažér v celém okolí? Proč zrovna teď, v tuto nevhodnou chvíle tu je revizor, když za poslední roky jsem tu žádného nepotkal ani jednou? Na otázky ale nebyl čas. Ten zlotřilý muž si ihned vyžádal můj občanský průkaz a bez uzardění začal vypisovat protokol. Začal jsem pociťovat časovou tíseň, páč zastávka Velodrom se hrozivou rychlostí blížila a přece kvůli tomu vůlovi nepojedu dál.

Ale on ta na(ne)štěstí stihl a předal mi ten bleděmodrý lístek. Na něm stála ta hrozivá suma – 1013 Kč. Naštěstí zaplacením do pěti pracovních dnů se sníží na 513, ale i to je mnoho. No co se dá dělat, řekl jsem si a pospíchal na trénink. Tam mě čekal další šok – byla tam holka! Normální, regulérní ženská s kozama. A ještě k tomu jezdila na kole a snažila se strefovat do balónu. Radši jsem se jí ani neptal, co tady dělá, protože by mě po dnešním dni vůbec nepřekvapilo, kdyby odpověděla něco ve ve stylu „Jsem dcerou předsedkyně Feministického hnutí matek severní a jižní Moravy aneb Nenechme chlapy pořád chlastat tu slivovici, a právě váš oddíl prověřuji důkladné analýze, jejíž průběh mi nastínila matka při včerejší zasedání v hotelu Chlapi jsou píp.“

Zbytek tréninku proběhl v poklidu, tedy až na konec. Si v pohodě jdu do šatny, když tam vidím nějakého jinocha, jak se baví s naším trenérem Bartoněm. Říkám si, vo co gou men, a z chvíle poslechu jejich rozhovoru mi to dochází: Kluk si stěžuje na svého komisaře v autoškole a chce přestoupit k našemu trenérovi. Z toho plyne, že to je kozel, páč si měl na internetu najít nejlepší školu a ne nějakou sračku, která je ráda za každého studenta.

Po této úvaze se radši rychle dekuju, co když přijdou další? Jdu na zastávku a autobus kupodivu přijede! A není, k mému velkému překvapení, plný zombíků a šílenců s motorovou pilou. Dnes by mě už nic nepřekvapilo. A po celou cestu domů o celém tomhle dni přemýšlím. A když jsem zrovna v největší myšlenkové úvaze, zavrčí nad střechou autobusu vlkodlak, prorazí střechu a sežere člověka stojícího vedle mě :). Njn, přece jen se ještě něco zajímavého stalo!