Jontes blog

Hudbu mám rád. Poslouchám docela hodně věcí, od popu, rocku, elektra po metal. Ale jen občas – u počítače nebo když si náhodou vezmu na cesty „empétrojku“. Tedy ji poslouchám jen tehdy, když chci. To ale někteří lidé nechápu – v autobuse či tramvaji si pouští naplno ty svý sračky a ještě k tomu mají téměř vždy otevřená sluchátka.

Sem jel jednou ráno do školy, doufajíce, že si sednu. To se mi bohužel nepodařilo, ale stalo se ještě něco horšího. Přistoupila jedna taková slečna. Na zádech batoh (na něm odznak „fuck you“), na hlavě čepici a obří světle modrá sluchátka a (věřte tomu nebo ne) v pravé ruce držela „Učebnici obchodní angličtiny“. Asi tak 2/3 jízdy se v poklidu učila (i když opravdu nevím, jestli si něco zapamatovala), ale na začátku poslední třetiny své ohromující jízdy ji to evidentně přestalo bavit, rozžhavila do běla svojí empétrosku a pustila si na plný kule Freestylera.

Já proti této písničce vcelku nic nemám, někde na párty to je skvělá věc, ale zrovna tehdy před čtvrtletní písemkou z matiky jsem na ni neměl náladu. A 90% lidí z autobuse zřejmě také ne. To jí ale vůbec nevadilo a spokojeně si pobrukovala ten velmi inteligentní text. Jasně, každý si může poslouchat co chce, ale nesmí tím příliš rušit okolí. Když je to jakž takž potichu, tak se to dá přežít, ale jinak je to fakt děsný.

Nemějte mě za nespolečenského delikventa neholdujícího muzice a zástance omezování osobní svobody, ale co je moc, to je moc.