Jontes blog

Pro lidi důchodového věku je opravdu těžké porozumět dnešní moderní počítačové technice, a jedna paní v autobusu nebyla výjimkou. V klídku si sedím na sedadle za ní, a ona přitom prožívá největší boj za poslední týdny. Chce zjistit, kolik jí zbývá kreditu, a neví jak! Zkouší všechno možné, ale bez úspěchu. Nakonec od mobilu znechuceně odvrátí tvář a zřejmě myslí na sebevraždu. Já bych jí samozřejmě rád poradil, ale mám tarif – jako každý normální člověk. Několik desítek sekund se nic neděje, ale pak to přijde. Pán sedící vedle mě si uvědomí závažnost situace a rozhodne se pomoci dámě v nesnázích:

• Říká jí: „Musíte jít do telefonního seznamu, tam najít první číslo a pod ním máte výši toho kreditu.“
• Dáma na to: „Vy se v tom vyznáte?“
• „Samozřejmě“, odvětí s jistotou pán.
• „A co mám teda udělat?“, ptá se nesměle žena.
• Pán jí to zopakuje a ona to zkusí provést. „Jde to ?“, táže se zdvořile pán.
• „Nejde to.“, tvrdí dáma.
• „Opravdu ?“, zkouší to pán.
• „Opravdu.“, stojí si za svým dáma. „Nic tam není.“, vysvětluje situaci. „Nemůžete to udělat vy?“, vyráží do ofenzívy.
• Pán celý nesvůj odpoví: „Rád bych, ale nepřečtu to. Nemám brýle.“
• „Vtom případě se nedá nic dělat. Zkusím to doma, a když to nezvládnu, stavím se za dcerkou.“, hodnotí situaci dáma.
• „Přeji hodně štěstí.“, odpoví zdvořile pán.
• Dáma na to: „Děkuji.“

A takto končí náš neveselý příběh o trablích našich starších spoluobčanů. Doufám, že nedopadnu podobně. I když už si to představuji: „Tati, to nemyslíš vážně. Ty nevíš, jak se zapíná mikro-plasmo-tito-nukleoido projektor z nanočástic? To ví přeci každé malé dítě.“ :).